Doslov | Jaroslav Havlíček .cz

Jaroslav Havlíček .cz
A jeho Jilemnice

KNIHY MLUVÍ SAMY ZA SEBE, autora znát nepotřebujeme. Co víc: autor je mrtvý, vyhlásil Rolland Barthes.1 Nabízí se však otázka, jestli si vraždou autora zbytečně neuzavíráme jedny ze dveří, kterým můžeme k dílu (a pak opět ke světu) přistoupit. U mnohých autorů to může být cesta slepá, u Jaroslava Havlíčka se však otázka, kým byl a proč psal, zdá být plodná.

Havlíček a Jilemnice

Jaroslav Havlíček se narodil v Jilemnici roku 1896, už v roce 1908 (tj. asi ve 13 letech) odchází studovat do Jičína a do Jilemnice se po zbytek života vrací pouze na prázdniny a dovolené. To znamená, že Jilemnice pro Havlíčka není nikdy součástí každodennosti, vždy je sváteční. Je-li Jilemnice zmiňována jako Havlíčkův ráj (dětství), je nutno zmínit proměny tohoto vztahu a druhou stranu mince, že jako ráj funguje – jak to tak u rájů bývá – pouze jako ráj ztracený.

Sám Havlíček zmiňuje jako důležitý mezník v životě „prázdniny roku 1913“, na které (v roce 1940) vzpomíná jako na idylu. Havlíček odmaturoval v Jičíně a vrací se do Jilemnice, kde bují studentský život: hraje se divadlo, chodí do přírody. Součástí idyly má být i nástup na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Rodiče mu však zakáží nejen UMPRUM, ale vůbec odchod do Prahy. Obrečí to. Jde studovat do Chrudimi roční obchodnický kurz a až následujícího roku 1915 odchází „konečně“ do Prahy. Prahy sice „zdecimované, válečné, ubohé“,2 přesto 7. 6. 1915 píše své budoucí ženě Marii do Jilemnice: „Trpíte tím, že Jste příliš snivá a mladá oproti těm starým domácím lidem a jejich maloměstskému životu. (…) Je tam u nás všude takový tíživý vzduch a přísný, maličký obzor. (…) Jste prostě snílek, Máňo, Vy i já, a je pro Vás zcela něco jiného než všední, hlemýždí život, mrtvý a nudný; (...)3

Havlíček sní o velkém světě proti maloměstské atmosféře Jilemnice. Načež ho velký svět zavalí: Je odveden na frontu předposlední světové války, odkud Marii již píše jinak: „My vojáci představujeme si pod slovem Jilemnice ráj na zemi a je to pravda. Blaze tomu, kdo tam dojde – totiž na ‚urláb‘ nebo do sokolovny (na dovolenou nebo do lazaretu – pozn. V.M.).“ A o rok a půl později dokonce: „A doma – – – tam byla vůle, svoboda, volnost, víra v sebe, všechno!!!

Propast, která se zde otevírá, již nemizí. Válka je viděna ideálem domova, domov je viděn hrůzou války. Příznačný je Havlíčkův poválečný návrat do Jilemnice. Podle vzpomínek své ženy nastupuje do jilemnické spořitelny: „Když tam byl asi týden, poslal si ho pan ředitel jako nejmladšího úředníka pro cigarety. Jarda je koupil, poslal mu je po nějakém malém klukovi, a víc se tam nevrátil.4 A utíká – do Prahy.

Sanin a cesta vpřed

Utíkání z Jilemnice a snění o ní má hlubší význam. Nella Mlsová napsala o Havlíčkovi interpretační studii Člověk na rozhraní,5 v které zdůrazňuje rozhraní epoch, svět před válkou a po válce, ve kterém Havlíček vyrůstá. Rozhraní navíc není jen dějinné, ale prochází i autorem samým: Celý život je přes den bankovní úředník, zatímco v noci a o nedělích je spisovatelem. Dá se však říci, že bankovním úředníkem byl pro obživu a v psaní „realizoval svou autentickou existenci“?6 Není to napětí jako mezi Jilemnicí a Prahou? Existuje jedno bez druhého?

Vztah ke světu se problematizuje již před první světovou válkou, neboť již tu byl Nietzche, Schopenhauer, Freud, ale také Darwin a Einstein. Svět se mění a literatura reaguje. Havlíček je vášnivý čtenář, který příběhy intenzivně prožívá. Se svou budoucí ženou si na procházkách přehrávali výjevy z knih. Jednou takovou knihou byl román Sanin (1907, česky ) ruského prozaika Arcybaševa (1878-1927). „Sanin nám byl nejvyšší metou člověka,“ vzpomíná Havlíček v Máně (1925).7 Kdo byl Arcybašev a kdo Sanin?

Sanin udělal z Arcybaševa evropskou hvězdu: ohromný čtenářský zájem předcházely cenzorské zákazy pro dekadenci, nihilismus a biologičnost. Román se jmenuje podle hlavní postavy, která přijíždí do maloměsta k rodině a naráží na lidi, kteří jen horko těžko hledají důvod, proč nespáchat sebevraždu. Sanin oproti tomu sebevědomě a rozhodně přijímá život: „Já se života za nic neprosím, a ničeho od něho nečekám.“ Jeho životní pocit však není přenositelný, neposkytuje útěchu, či smysl, který by zachránil melodramatické a v konvencích zamotané druhy. Když spáchá sebevraždu Jiří Svarožič (jako již třetí postava), píše Arcybašev: „Nikdo nemohl pochopiti, proč to učinil, ale všem se zdálo, že chápou a v hloubi duše sdílí jeho myšlenky.“ Sanin je požádán, aby pronesl nad rakví řeč. Odmítne: „Jaké pak řeči?... Je o jednoho hlupáka na světě méně, a dost!“ Načež odjíždí bez rozloučení z maloměsta, které ho nudí sentimentalitou a jalovými diskusemi. Doprovází ho jen smutný Ivanov, který na rozloučení volá: „Jediného pravého člověka jsem v tobě viděl!8

Pro Havlíčka je však podstatné, co cítí Karsavinová (ji hrála na procházkách Havlíčkova budoucí manželka) předtím, než podlehne svodům Sanina, tj. „touhu po síle, pohybu a štěstí“.9 Vždyť to je pocit Štěpky Kiliánové (ale i Pavla Maliny)(Petrolejové lampy), Petra Švajcara (Neviditelný), Dory Hanzelínový (Helimadoe) i Jiřího Mánka (Ta třetí)! Zatímco však Arcybaševovi nevadí, že hrdinové, kteří se rozhodli pro pohyb a sílu, za sebou nechávají hromady mrtvol (obrazně i doslovně), u Havlíčka to je zásadní dilema. To je Švajcarův boj o štěstí, na které by přeci měl mít právo; to jsou Mánkova nerozhodnost mezi „tou první a tou druhou“, a především je to Dořino vytržení z rodinných pout útěkem s kouzelníkem, jež je obětováním mladší sestry – a obrazem nemocí se rozpadající ženy, která též utekla z domova, zpochybněn jako cesta za štěstím.

Bylo-li zdůrazňováno, že Havlíček bojuje proti maloměšťáctví a šosáctví,10 bojuje především se svým stínem. Není totiž Sanin, ale nejistý, nerozhodný, melancholický a nakonec zasebevraždivší se Jiří Svarožič. Pro to máme mnoho důkazů: Chtěl se stát malířem, ale rodiče mu to sice zakázali, rok na to nad tím však sám mávl rukou; byl velmi žárlivý (z Máni a ze vzpomínek jeho ženy); byl velmi nejistý, bojácný a byl hypochondr (z Deníku (1926-29), který jeho žena zakázala publikovat); jeho první básně byly publikovány díky jeho otci, který je zanesl Antalu Staškovi, a i později jednal s nakladateli pouze písemně, byla-li nutná schůzka, účastnila se ji jeho žena; a konečně již zmiňované: celý život byl coby manžel a otec zaměstnán v Živnostenské bance, ač ho jak manželství, tak zaměstnání, přiváděly k zoufalství.

Tak nelichotivě vypadá tato charakteristika jen v kontrastu se Saninovským ideálem síly a pohybu. Totéž by se dalo i obrátit, říci jinými slovy: byl citlivý a zodpovědný. Ideál tu však zůstává. Jenže už v textu Nevěřím (1921, dosud nevydán) Saninovské „života se neprosím a nic neočekávám“ není přes velkohubost textu výzvou ke svobodě, k „pohybu“, ale jakýmsi kapitulanstvím, přijetí ustrnutí. Také koneckonců nepáchá sebevraždu jako Jiří Svarožič, ale v textu O sebevraždě (nedat., asi z podobného období, jako Nevěřím) říká, že právě ti stateční páchají sebevraždu, ubozí žijí. A tak se Havlíček žení a zakládá rodinu.

Domov a domov

Do Prahy se přestěhoval v roce 1919 a od té doby jezdí do Jilemnice jen na dovolené. V Praze je zprvu sám, ale obnoví vztah s „Máňou“ Krauseovou, ožení se s ní (1921) a za rok se Marie (již se synem) přistěhovává do Prahy, do bytu v Krči. Havlíčka tíží zodpovědnost za rodinu. Bojí se o zdraví své ženy, svých dětí, ale i své. Není si jistý v roli otce. Odtud všechny neutěšené a problematické domovy z jeho díla. Scéna z Petrolejových lamp, kdy novou Kiliánovu vilu Vesna napadnou zčistajasna škvoři, se skutečně odehrála v Havlíčkově krčském bytě.

V této situaci píše vzpomínkovou prózu Máňa (1925), ve které se vrací do Jilemnice, do dob „stýkání a potýkání“ se svoji již-ženou: „Dnes, když kráčím přes tato místa, vím, chodím po hřbitově. (…) Svatá je ta země, kde kráčely všechny mé mladosti se všemi svými sny. Na každém ždibci půdy bylo zaseto pošetilé semínko snu, nyní vzkvétá, viditelné samotáři.A v příštím roce píše první verzi povídky Domov: Teď nám zbývá už jen vracet se občas domů pro útěchu a radost. Protože vracet se domů je vždycky útěcha a radost.

A tak začíná Havlíček čím dál tím více psát, jakoby z napětí mezi jeho nynějším životem, nynějším domovem – a domovem dávným, dětským. Tvorba je krokem k vysvobození, zároveň tím ale začíná ubližovat. Na rodinu má času čím dál méně a když píše, vyžaduje v bytě (od roku 1929 v domě) absolutní klid.

Pomalu vyčerpává primárně autobiografické motivy. Jak řídnou zápisy v Deníku (1926-1929), zvyšuje se počet nejrůznějších povídek a objevují se první delší práce. Je však nejistý, nesebevědomý, z velké části píše pouze do šuplíku (resp. do kufru) a sní. K prvnímu románu ho ponoukne přítel. Tak v roce 1935 vycházejí Vyprahlé touhy. Recenze je chválí a následují další romány a novely, které jsou často přepracovanými texty, které Havlíček napsal dříve. Jakkoli muselo Havlíčkovi růst (zdravé) sebevědomí, do tohoto období spadá již zmíněná vzpomínka jeho ženy, že na osobní schůzky s nakladateli kvůli románu Neviditelný (1937) musela chodit ona. Autor se stále neodvážil.

Havlíček zůstává jednou nohou šosákem, neboť přes všechny Saniny je nakonec citlivý „rodinný typ“, druhou vstupuje do velkého světa literatury. Pohyb vpřed (tvorba, natož publikování) je stále tíživý, plachý, pohyb vzad (vzpomínání) už není tak naléhavý jako v autobiografických začátcích, je však stále přítomen. Proto se vrací do Jilemnice, ač si ji již sám utváří a okouzluje příběhy vymyšlenými, proto hledá pro své texty předobrazy v reálném světě,11 jakoby chtěl tvůrčí vzmach nějak ukotvit.

Avšak i jedna noha stačí, aby se stal součástí českých literární dějin a aby obětoval svou rodinu. V únoru 1942 píše rodičům své ženy: „To, čemu se říká sláva, na to rodina tuze doplácí, každý jinak. (…) A tak bychom byli u kořene zla, že jsem ze začátku začal smýšlet moc spořádaně a rodinně a pak že jsem od toho utekl, to nevadí proč a kam.12

To živé

V citovaném dopise Havlíček doufá, že se rodinné poměry uklidní s novým politickým uspořádáním, které přijde po válce. Že se bude moci věnovat pouze psaní, takže bude čas na rodinu, na děti, které již odrůstají. Konce války se však nedočká, umírá (podle pitevního protokolu) na zápal plic 7. 4. 1943.

Jeho dílo žije svým vlastním životem. A dodnes v něm nacházíme něco, co provokuje. Motivy domova, manželství, smrti jen tak nezevšední, zvlášť jsou-li pojímány problematicky, nestrnule. Napětí, které v Havlíčkově díle vzniká každým krokem vpřed, vyvolává otázky po smyslu a odpovědnosti.

Jilemnice by k Havlíčkovu dílu mohla být jen kulisou, je však něco více, je spíše Havlíčkovým pomníkem, který vyvolává asociace a vzpomínky – každému dle libosti. Je místem paměti. Smysl tohoto projektu byl pokus oživit tento význam. Očarovat Jilemnici (a další místa) Havlíčkovým kouzlem. K tomu je však nutné vztah Havlíčka a Jilemnice ukázat také tak problematický, jakým ve skutečnosti byl, aby se z živého pomníku nestal kýč. „Všechny ty maloměstské postavičky“ z Petrolejových lamp, z Vlčí kůže, ze Synáčka, ze Zániku městečka Olšiny, a tak dále, jsou malebné, roztomilé, sentimentální, úsměv však nutně zamrzá, pohlédneme-li na ně i s vědomím Havlíčkova životního pocitu s nejednoznačnou rolí jeho rodného maloměsta.

1 Barthes, R. Smrt autora. In: Aluze, 2006, roč. 10, č. 3, str. 75-77.

2 Srov. Vlastní životopis z roku 1940. Památník národního písemnictví, fond Havlíček Jaroslav

3 Havlíček, J. Z dopisů Máně. IN Jaroslav Havlíček. Neklidné srdce. Bor : Liberec, 2006, str. 18

4 Havlíčková, M. Jilemnice v díle Jaroslava Havlíčka IN Jaroslav Havlíček. Neklidné srdce. Bor : Liberec, 2006, str. 77

5 Mlsová, N. Člověk na rozhraní. Gaudeamus : Hradec Králové, 2005

6 Cit. dílo, str. 42

7 Havlíček, J.: Máňa. Kruh : Hradec Králové, 1981, str. 41

8 Arcybašev, M.: Sanin. Jos. R. Vilímek : Praha, 1925, str. 340-350

9 Cit. dílo, str. 313

10 Srov. Rumler, J.: Epik Jaroslav Havlíček. Československý spisovatel : Praha, 1973

11Hledání místa pro děj, to bývalo malé dobrodružství, museli jsme se odvážit a projít různé domy (…), než se našlo konkrétní místo pro budoucí příběh,“ vzpomíná spisovatelova žena. Havlíčková, M. Jilemnice v díle Jaroslava Havlíčka IN Jaroslav Havlíček. Neklidné srdce. Bor : Liberec, 2006, str. 105

12 Cit. dílo, str. 108-109

 

(c) Vojtěch Mečíř
info@jaroslavhavlicek.cz

Web byl vytvořen v rámci projektu Havlíčkova Jilemnice, který byl podpořen grantovým projektem města Jilemnice.
Na tvorbě eknih a mapy spolupracovalo Krkonošské muzeum Jilemnice a 2ebook.cz.